Poutnické rozjímání ...

Olomoucké koule štěstí

Olomoucké koule štěstí jsou kulturním paradoxem: předmět, který vznikl z válečného běsnění, dělové zuřivosti, proměnil se v talisman radosti. Je to, dovolím si říci, cosi mezi triumfem lidské fantazie a porážkou vojenské logiky. Vždyť co jiného než štěstí může zůstat z okamžiku, kdy pruská vojska nedokázala dobýt město, a musela se místo vítězství spokojit s dějinami, které jim připsaly roli poněkud trapnou?

Měšťané, kteří v roce 1758 přežili obležení, se rozhodli, že svět si památku zaslouží – a že dělová koule, kdysi určená k jejich zkáze, bude od té chvíle ozdobou jejich domů. Vložili ji do fasád se stejnou samozřejmostí, s jakou si jiní lidé zasazují růže do zahrad. Tak vznikly koule štěstí: kulaté memento lidské vynalézavosti i jemné ironie osudu.

Královnou všech koulí je pak ta, která září na Sloupu Nejsvětější Trojice. Pozlacená, noblesní a nepřehlédnutelná, třpytí se od roku 1759 tak, jako by chtěla všem kolemjdoucím připomenout, že dějiny nejsou tragédie – jsou to spíše barokní komedie s občasným ohňostrojem.

Kolik koulí se v Olomouci nachází? Zhruba čtyřicet. Ale kdo by se omezoval čísly, když mluvíme o zázracích? Některé se ztratily, jiné byly zazděny – snad aby si dopřály klidu před všudypřítomným obdivem. A tak se stalo, že jejich skutečný počet znají jen Bůh, svatí a možná ještě městští holubi.

A nyní pověst. Tvrdí se, že při slavnostním zasazení pozlacené koule na Trojiční sloup byli svatí, co na sloupu se nalézají, tak pohnuti vděčností lidu, že si dovolili akt nebývalý: prosili přímo Nejsvětější Trojici, aby tyto koule naplnila svou mocí. A co se stalo? Inu, Bůh měl toho dne zjevně dobrou náladu a souhlasil. Od té chvíle se každá zazděná dělová koule v Olomouckých domech stala tichým rezervoárem štěstí, připravena vyhovět přání každého, kdo se na ni zadívá s čistým úmyslem.

Říká se, že člověk, který k některé z koulí přistoupí, vzpomene na odvahu a vděčnost dávných měšťanů a vysloví přání nesobecké, má šanci, že se mu splní. Ale pozor: sobecké přání vám prý koule vrátí zpět s takovou elegancí, že se sami budete divit, jak jste mohli být tak pošetilí. A to je, koneckonců, také štěstí – i když jiného druhu.

Navštívil jsem o víkendu studánku u Králova stolu, abych si nabral její vodu. Voda v ní sice byla, ale jen stojatá, neodtékala - sucho doputovalo až sem. Její vody jsem se nenapil. Kousek od ní si nešlo nepovšimnout kamínkového srdce - ač z kamene, osvěžilo mou mysl. Kdo ho zde vytvořil a jaký byl jeho záměr? Vytvářel jej zde autor pro radost sobě? Druhým? Komukoliv, kdo si jej povšimne?

Malé skutky laskavosti mají veliký dosah...                                Apropó... nedaleko je další studánka - Dynkova - tam voda byla.

Fata viam invenient - Osud si cestu vždy najde

Tento slavný citát pochází z pera římského básníka Publia Vergilia Marona, konkrétně z jeho epického díla Aeneis. V přeneseném významu vyjadřuje myšlenku, že věcem, které jsou předurčeny, nelze zabránit a nakonec se vždy prosadí. 

Je možné na svém osudu pracovat a zušlechťovat jej? Chtěli jsme zažívat více radosti z krásy motýlů a zasadily jsme proto na zahradě motýlí keř...     A motýli si k nám cestu našli. :-)

"Nezapomeň na mluvu znamení. A hlavně nezapomeň dovést svůj Osobní příběh až do konce."  

Paulo Coelho , kniha Alchymista

Ne všechna znamení, která se nám na naší cestě zjeví, jsou určeny pro nás. Je proto důležité rozeznat ta, která se nás týkají a také to, co nám chtějí sdělit...

Za devatero horami…

Ne každému je dána stejná cesta, ale každému jsou dána znamení, podle nichž může nalézt svůj směr. Cestou Za devatero horami poutník poznává, že krajina není cílem, ale učitelkou; hvězdy nerozhodují za člověka, pouze osvětlují cestu, po níž se svobodně vydává. Tento erb vypráví příběh poutníka, který se vydává krajinou života. Není znakem moci ani vlastnictví, ale znamením cesty, důvěry a hledání smyslu.

Význam jednotlivých symbolů

• Modré nebe představuje duchovní rozměr života – prostor ticha, naděje a věčného řádu, který člověka přesahuje.

• Betlémská hvězda je nejvyšším světlem. Symbolizuje smysl, pravdu a cíl, k němuž lidská cesta směřuje.

• Šťastná hvězda připomíná, že každý člověk je provázen neviditelnou milostí a že na své cestě nikdy není zcela sám.

• Severka ukazuje správný směr. Je znamením vnitřního kompasu, svědomí a schopnosti znovu nalézt orientaci i v časech nejistoty.

• Zelené hory jsou krajinou pozemského života – radostí, překážek, odvahy i proměny. Každá hora je výzvou, která člověka zve vyrůst.

• Zlatá cesta je cestou osudu. Vine se mezi horami, protože skutečný život nevede přímo, ale skrze zkušenost, rozhodnutí a vytrvalost.

• Zlatý lem štítu vyjadřuje úctu k hodnotám, které chrání lidský život: pravdivost, pokoru, důvěru a věrnost vlastnímu poslání.

- V důvěře za znameními -

Toto heslo nevyzývá k následování cizí autority. Připomíná, že člověk může kráčet odvážně tehdy, když se naučí rozpoznávat znamení, která k němu promlouvají – v krajině, v setkáních, v příbězích i v tichém hlasu vlastního srdce.

Krajina jako zrcadlo lidského osudu

O cestách, které vedou krajinou i lidským srdcem

Existuje stará myšlenka, že lidský život lze číst jako cestu. Ne cestu z jednoho místa na druhé, ale putování časem, během něhož procházíme rozmanitými krajinami svého osudu. Každá z nich nás něco učí. Každá v nás probouzí jinou část naší duše.

Možná právě proto lidé od nepaměti vyráželi na poutě. Ne proto, že by odpovědi ležely za devatero horami, ale protože se člověk během chůze stává pozornějším. Krajina začne promlouvat a my si konečně všimneme znamení, která v běžném shonu zůstávají skryta.

Každý kráčí jinou krajinou

Někdo prožije většinu života v sevřeném kaňonu. Stěny jsou blízko, cesta úzká a výhled omezený. Takový člověk se učí vytrvalosti, pokoře a trpělivosti. Každý krok je vydobytým prostorem.

Jiný putuje otevřenou stepí. Vidí daleko, může si svobodně vybírat směr, ale právě nekonečná volnost bývá někdy těžší než omezení. Bez vnitřní Severky se lze ve svobodě snadno ztratit.

Někdo celý život stoupá po horských stezkách. Každé sedlo odhalí nový obzor, ale za každým vrcholem čeká další hora. Takoví lidé často hledají smysl, poznání a odvahu překračovat vlastní hranice.

A jsou chvíle, kdy nás osud zavede na tichou pláž. Místo odpočinku, radosti a prostého bytí. Ani to není méněcenná krajina. Jen je třeba dávat pozor, aby se z odpočinku nestala lenost a z bezpečí neochota znovu vykročit.

Žádná z těchto krajin není lepší ani horší. Jsou to různé podoby života.

Krajina nese paměť předků

Každá země má své příběhy. Každé pohoří své legendy. Každá studánka své poutníky.

Naši předkové věřili, že krajina není pouhou kulisou lidského života, ale živou bytostí, která uchovává paměť těch, kdo po ní kráčeli před námi. Mýty, náboženství i lidové tradice vznikaly jako pokus porozumět tomu, proč se lidem v určitých krajinách rodí podobné osudy, podobné radosti i podobná trápení.

Dávný Moravan by řekl, že člověk žije mezi světem lidí a tajemným světem předků, odkud k nám přichází požehnání i varování. Jiné kultury tomu říkají jinak. Někdo mluví o karmě, jiný o Prozřetelnosti, další o kolektivní paměti. Jména se mění, ale zkušenost zůstává podobná: nejsme prvními poutníky na této cestě.

Bezpečná krajina neexistuje

Často toužíme po místě, kde bude konečně klid a jistota. Taková krajina však neexistuje.

Jezdec stojící uprostřed otevřené pláně vidí do všech stran. Má přehled, svobodu i rychlost. Zároveň je však viditelný každému, kdo by jej chtěl zasáhnout.

V hlubokém lese se naopak může ukrýt před světem, ale snadno ztratí orientaci.

V horách získá nadhled, avšak zaplatí za něj námahou.

V údolí nalezne vodu a úrodnou půdu, ale někdy právě tam nejdéle zůstává stát.

Každá životní situace v sobě nese dar i stín. Moudrost nespočívá v hledání dokonale bezpečné krajiny, ale v rozpoznání toho, čemu nás právě tato krajina přišla naučit.

Proč putujeme

Skutečná pouť není útěkem od života. Je návratem k němu.

Když několik hodin kráčíme lesem, mezi skalami nebo po horských hřebenech, začne se zvláštním způsobem zpomalovat naše mysl. Rozhovory získávají hloubku, ticho přestává být prázdné a obyčejné kameny se mohou stát připomínkou něčeho dávno zapomenutého.

Největší proměny často nepřicházejí na vrcholu hory, ale na nenápadné stezce mezi dvěma zatáčkami. Právě tam člověk někdy vysloví větu, kterou v sobě nosil celé roky. Nebo naopak pochopí, že některé otázky není třeba vyřešit – stačí je unést.

Proto věřím, že krajina není pouze místem, kterým procházíme. Je učitelkou, zrcadlem i tichým průvodcem.

A možná právě proto vzniklo erbovní heslo Za devatero horami:

- V důvěře za znameními -

Neznamená slepě následovat osud. Znamená kráčet s otevřenýma očima a důvěřovat, že každá krajina, kterou nám život postaví do cesty, v sobě skrývá poučení, díky němuž můžeme odejít o něco moudřejší, laskavější a svobodnější než jsme přišli.